Našla svůj nový domov aneb lamačka z Polanky nad Dědinou
... a stalo se. Hvězdy se spojily a ...
Již od léta čekám od jednoho řemeslníka na novou lamačku na len. Jako trpělivý býk mám fakticky bohovskou trpělivost, jenže i býkovi jednoho dne dojde.
Stačil jeden telefonický rozhovor s osůbkou, která žije v lukách, a již dvacet let přede, tká a jinak skotačí s ovčí vlnou pod dřevěným stropem a s ovečkama na palouku ve své Zemi zázraků, pro kterou je len sen, a protože v létě suší těm svým panenkám seno, tak ještě pořád nemá čas na nějaké to pole, ale moc by ráda si na lněnou přízi aspoň "sáhla". S pastýřskou holí to umí perfektně.
Tak se mi zjevila v mém světě. Jana Marieta našla cestu k TaTao. A hvězdy ožili, zasvítily tak zřetelně, že tomu svitu nebylo možno uniknout. Rozhodnost přišla v mžiku. A já pár dní na to měla lamačku lnu doma. Hvězdná záležitost. A že to není jen tak obyčejná lamačka, sám název vesničky odkud pochází napovídá.
Polanka, též polánka značí kus pole nebo lučiny, obklopený lesem náhorní planina/ pláň/ paseka, kopanice - pole/ louka [Valašsko, Beskydy].
Kam jinam by mohla moje lamačka putovat pero své znovuobjevení než do Beskyd za Taťanou. Z Beskyd pocházím. Navíc jsem se k nim navrátila po dvaceti létech odžitých v Praze. V tuto chvíli mé obydlí není na louce u lesa, ale pravda je to, že je to mým přáním, žít na pasece u lesa, stále je. A třeba lamačka začne kouzlit a ... ale to jsme asi jinde ... jednoho dne připutuje Taťana na paseku u lesa, kde žije muž chrabrý a krásný, s krásným srdcem, a s krásnou duší. Taťana se k němu spolu s lamačkou a lnem přestěhovala. A pokud ještě nezemřeli, žijí tam šťastně až dodnes. Krásná to představa.
Majitel, který na internetu nabídnul lamačku na len zrovna v den, kdy jsem se telefonicky spojila s paní Janou Marietou, mi sdělil, že mu sloužila doma pouze jako dekorace, a že ji získal za protislužbu na jednom statku, který si pořídili noví lidé a rekonstruovali ho. Dle jeho slov, lamačka žila někdy od dvacátých let minulého století.
Teď budeme na chvíli v pohádce. A možná také ne. Dost dobře by mohla lamačka v těchto dnech slavit svých krásných sto let.
Lamačko, moje drahá, žij dalších sto let tvořivě a nadšeně ze svého účelu,
pro který jsi byla kdys vyrobena.
Myslíte, že bylo možné odolat a nechat lamačku jen tak stát dlouho? Nebylo. Konec tohoto pracovního týdne jsem vyhlížela jako svého pravého muže. Otevřely se brány všech brán. Můj první krásný len se dočkal. Lapla jsem část připraveného ke zpracování a už to šlo ráz na ráz. Je to vášeň. A pokud jste ještě nezažili co je vášeň z ruční práce, kterou jste nikdy předtím nedělali, tak netušíte o čem to tady vlastně píšu.
Připravila jsem pole, přádný len jsem posázela, pravidelně navštěvovala, pak vytrhala, svázala , každý jeden snopek lněnou mašličkou, namáčela, sušila, na lamačce nalámala, vyčesala, a teď ... teď příjde na řadu závěr zpracování, tj. předení. Na to jsem také moc zvědavá.
Tajuplná paseka aneb konec bramborových časů
Už to začalo aneb jak jsem trhala len
Zřejmě prožívaná vášeň je skryta v objevování předem nepoznaného.