Poselství adventu aneb je třeba bourat brány, které ...
Co by člověk mohl čekat od Adventu. Snad trocha toho klidu, zastavení, duchovního otevírání, ale hlavně ne žádná závratná překvapení, a už vůbec ne nic neobvyklého, co by snad mohlo přivodit nějaké komplikace, jenže ...
to by dnes muselo být úplně jiné datum a ne 29. den. Totiž devětadvacet, to není jen tak ledajaké číslo. Z numerologického hlediska je to velmi náročné a těžké číslo. O tom, za tu dobu co žiju, už vím své. Mít naděleny do života ne jednu, ale hned dvě dvacetdevítky, tak tomu říkám MASAKR. Pan Osud mě má asi hodně rád. Zpětně, když se na svou dosavadní životní pouť dívám, nutno podotknout, že jsem praktikovala masochismus vpravdě dost hutně, a že mi to šlo. Ještě, že jsem se z toho dokázala před léty vymanit.
Ne, že bych se touto otázkou dnes nějak zabývala. Na mou duši opravdu ne. Přesto dnešní den vnesl do života svým přirozeným odpoledním, no spíše už podvečerním, děním něco zvláštního. Zahlédla jsem blikající světla. Znáte je, když např. projíždí sanitka nebo Policie. Žádný takový vůz,ale neprojížděl. On totiž stál v boční uličce, kousek od plotu zahrady, kde zrovna bydlím. Za chvíli už tam stály blikající vozy dva, a tu vidím, že kousek od nich u hlavní cesty stojí osobní vůz. Říkám si, zřejmě někdo do někoho narazil a teď to tam sepisují. Ovšem ono sepisování se mi zdálo poněkud zdlouhavé. A proto, že jsem dnes s Eilou nebyla venku, a proto, že dnes od brzkého rána krásně sněžilo, oblékla jsem se a že se půjdu v tomto adventním tichém stmívání se psem projít k Morávce, no a přitom se podívám, co se to tam vlastně přihodilo. Prošla jsem kolem Policie. A že stmívání nabralo grády, vlastně jsem nic moc neviděla. Vrátila se z procházky, a tu vidím, že Policie už je pryč, ale že osobní vůz ještě stále stojí na svém místě. Hm ... asi je nepojízdné, a někdo si pro něj třeba zítra přijede, ale přitom nevypadalo vůbec pomačkané. Vůbec jsem si v té tmě nevšimla, že máme dost hutně zbouraný plot včetně několika sloupků vyvrácených ze země.
Tuto skutečnost jsem se dozvěděla až od souseda, bydlícího v domě. Zaslal mi sms a informoval mě, že máme zahradu otevřenou, tak ať si hlídám pejska, jo a že se omlouvá, že mě ruší. To bylo od něho určitě velmi záslužné, protože jsem vlastně do této chvíle vůbec netušila k jak velké autohavárii vlastně došlo a že zahrada otevřela svou náruč dokořán.
Čas adventu ... to je začátek magických časů. Zcela spontánně jsem mu odepsala, že mě se nemusí omlouvat, že je důležité si sdělit potřebné ikdyby byla neděla, pondělí, svátek, ráno, večer nebo půlnoc. A že
je třeba bourat brány, které brání lepšímu zítřku.
Pak jsem se chvíli zamýšlela nad tím, jaké to moudro ze mě zase vypadlo. To se přece neděje jen tak.
Záhy jsem si uvědomila, že po celou tu dobu, kdy jsem četla zprávu o plotu a jeho zbourání, jsem také vyráběla adventní věnec a pokoj halily tóny hudby Maoka a jeho Inner Reflections ( viz odkaz níže). Kdo se s jeho tvorbou někdy setkal, tak říkajíc tělo na tělo s duší na duši, už mu začíná svítat a tuší, že ... jsem se díky tomuto médiu nejspíše naladila na pramen, kterým přitekl vzkaz, jenž bylo v té chvíli nutné sdělit.
https://www.youtube.com/watch?v=-89OGIUNlv0
No a aby toho nebylo málo, po delší odmlce přibylo drobné veršované dílko. Vývoj dění v půlnočním čase ukázal, že je to vlastně takové čiré, křehké veršované intermezzo neboť jeho vznik se datuje též na dnešní podvečer, zhruba mezi 18. a 19. hodinou.
Inu což, Advent je prostě magický.
... pozor, někdo mi klepe na dveře. "Jsem 30. listopadu roku 2020, a vy jste kdo?" ... hodiny dokončily půlnoční sólo.