Příběh obyčejného dne aneb jak je důležité naslouchat své intuici.

Dnes jsem si koupila knihu. Nebyla to kniha obyčejná. Už jsem ji jednou četla, a protože mě svým příběhem zaujala a měla jsem ji vypůjčenou z knihovny, řekla jsem si, že si ji jednoho dne musím koupit. A tak se stalo. Objednala jsem si ji přes internet a zrovna dnes vyrazila do ulic.

Obchod, kde ji bylo možno vyzvednout jsem opět (už po druhé) nemohla najít. Nejdříve jsem si spletla směr. Šla na opačnou stranu. Pak hledala ulici, ve které to prostě nemohlo být. Bloudila sem a tam, až se mi najednou rozsvítilo: "Vždyť je to ulice Slezská, a ne Lucemburská!" To už jsem samozřejmě věděla kudy mám jít. Knihu vyzvedla, nasedla do tramvaje a jela desítkou na Anděl. Jenže. Něco mi říkalo, nepojedeš až na Anděl, po cestě vysedneš, nejlépe někde kde je možné si sednout do trávy a dáš si zmrzku. Sliny se začaly sbíhat. Vystoupila jsem na Míráku (náměstí Míru). Hned u tramvajové zastávky prodávají točenou i kopečkovou. Překvapilo mě kolik lidí tam stojí v řadě, ale se mnou to ani nepohlo. Postavila jsem se taky a pozorovala lidi před sebou jak si vybírají. "Dám si tu okurkovou, prostě neodolám, ta má úžasnou chuť", rozplývala se starší paní, jako malá holka, s úsměvem na rtech.

Už jsem měla přijít na řadu a tu se stalo něco, co bych, vlastně co by nikdo nečekal. "Já by som si tak dala hod dog." řekla jedna ze dvou prodavaček zmrzliny. "HOD-DOG!!!" ještě jednou, tentokrát už silně a nahlas, zavolala a pokračovala "Hod - dog, dáme si hod-dog". "Máte hlad? Tak já vám pro ty hod-dogy skočím" naprosto spontánně jsem odpověděla. Musela jsem to zopakovat ještě jednou, aby tomu věřili, že to myslím vážně. "Vy by stě nám je opravdu doniesla?" řekla ta zoufale volající žena a druhá dodala: "ale ako to tu budeme jesť?", "normálně, TU!" Vytáhla 40,- Kč dala mi je do ruky "Jeden si prosím s kečupem a tatarkou a druhý se štíplavou horčicou". Vzala jsem peníze, prošla přes tramvajové koleje koupila dva hod-dogy a donesla ke "zmrzlinové stanici". Přivítala mě rozzářená tvář prodavačky "Moja, vy stě zlatá" děkovala a děkovala (mimochodem miluji slovenčinu). Dostala jsem nejen velký kornout vanilkovo-čokoládové zmrzliny, za který si odmítla paní prodavačka vzít peníze, ale především jsem byla obdařena nádherným pocitem. Na Míráku stojí nádherná neogotická stavba, kostel Svaté Ludmily, hned po jejím boku jsem si sedla do trávy a pochutnávala si na zmrzlině. Byla výborná. Ač ruchu bylo kolem dost, vůbec mi nevadil, užívala jsem si totiž onen úžasný pocit vnitřního klidu, to že jsem mohla být někomu v pravý okamžik tak obyčejně užitečná. Kolem mě byl klid a já tam seděla s blaženým výrazem v obličeji zhruba dvě hodiny.

Náhoda? Prozřetelnost?

Když jsem přinesla hod-dogy ženám, které byly v jednom kole, dozvěděla jsem se, že asi tak před hodinou si říkaly, že by si daly něco k jídlu, nejlépe hod-dogy, ale že by potřebovaly, aby jim je někdo šel koupit a přinesl. Před hodinou jsem stála na tramvajové zastávce na Žižkově.

"Vidíte, jak málo někdy stačí?
Učme se naslouchat svému vnitřnímu hlasu a bude vše jak má být."
Teď nadešel čas prozradit jakou to knihu jsem si vlastně koupila - název je více než symbolický pro dnešní příběh -NIKDYKDE, Nail Gaiman. Kdo to četl, ví o čem tady píšu.