Bohužel tento výrobek není vhodný pro lidi trpící sennou rýmou. 

... a slaměné polštářky starých časů spatřily opět světlo světa.

Miluji chvíle, kdy se tvůrčí energie uvolní tak, že tvořivá činnost teče jako voda v řece. To se pak dějí věci. 

Je to už více než tři roky, co jsem zatkávala spředený a posléze nabarvený len. Tehdy jsem tkala a bylo mi zcela fuk co z toho jednou bude. Už nějaký ten roček žiju v systému Tady a ted´, v principu přítomného okamžiku. A právě díky tomu, chvíle jaká se zrodila i dnes, mě dokáže znovu a znovu oblažit pocitem zvláštní radosti, spokojenosti a štěstí. Možná i v tom se skrývá kouzlo mladistvého ducha.

V létě jsem kosila a sušila seno. Ale nedávno jsem šla k Morávce, a tu vidím jak u cesty leží zbytky nakosené trávy. A nebyla to tráva ledajaká, byla dlouhá, tvrdší, když jsem na ni sáhla hned mě napadlo, že právě taková suchá tráva je ideální do polštářů, nebo ještě lépe na výrobu slaměných sedáků. Nelenila jsem, zašla pro svůj letošní nový proutěný koš a vrátila se pro ni.

Dnes se nitky okamžiků propojily. Vytáhla jsem natkané kousky, ušila vnitřní vaky ze starého prostěradla mé babičky a jala se suchou trávu je naplnit. Kdybych nešla zítra do práce, šila bych další, tak jsem udělala jen dva.

Moc mě baví jak se kreativita roztančí, jak spěje k aktivní tvorbě.  Pravda, včera večer jsem se nadopovala krásnou hudbu Verdiho v opeře Macbeth, v hlavních rolích s vynikající operní děvou Annou Netrebko a operním bardem Placidem Domingem. 

Výsledek mé dnešní práce si můžete prohlédnout na slideshow.

Víte, co mám ale ze všeho nejraději? Když si dokážu vyrobit praktickou věc doslova od píky, samostatně, soběstačně.