Tajuplná paseka aneb konec bramborových časů 

Tajuplná paseka je toto léto ke mě opravdu velmi štědrá. Nutno říci, že jsem ji dlouho nenavštívila. Poslední letní dny bylo velké horko a to se mi do kopce zrovna moc nechce.

Brána do prostoru tichých setkávání s drobným a silně aromatickým kvítkem mateřídoušky se otevřela právě včera. O to více, po delší mé nepřítomnosti na pasece, jsem byla překvapena, ba co přímo udivena, kolik mateřídoušky letos vyrostlo. Navíc nejen množství mě ohromilo, ale také její vzrůst a svěžest.

Snad vám fotografie trochu přiblíží vaši představu, jakkoli pravou skutečnost a především atmosféru jimi nikterak nahradit nelze. 

Sběrem bezového květu, praním ovčího rouna, kosením trávy a sušením sena, sběrem lipového květu jsem postoupila doslova do vyššího levelu. Totiž sběr mateřídoušky, potažmo divizny, která tam na mě majestátně a odevzdaně také čeká, nelze ničím nahradit. I toto jsou opět zcela jedinečné, neopakovatelné chvíle.

... jo, a ještě něco... podařil se mi husarský kousek. Přesvědčila jsem svoji staroušku-maminku, aby už příští rok upustila od sázení brambor. Včera ji bylo 83 let, a zrovna v těchto dnech ji rozbolela noha tak, že nemohla ani chodit, a to je už co říci. 

Tajně si myslím, že to nebesa tak nějak vypomohly, aby se lépe podařil zrealizovat laskavý záměr - zrušit nesmyslné ohýbání už tak pokřiveného hřebetu staré nemocné ženy, pro pár malých brambor, pro - ty domowe zimioki, bo to musi być - jak říká můj tata, který samozřejmě nikdy svůj hřbet nad nimi neohnul, a jen si lebedil u jídelního stolu, když mu máma naložila, ty domowe ziymioki, na talíř, bo si ani ty ziymioki sám nenaloží. 

Dokážete si asi představit jak se tata divil, když mu mama oznámila, že už příští rok žádné brambory sázet nebude. Jak mu to šrotovalo v hlavě, vykulil oči, a ani na vteřinu nepřipustil, že by něco takového mohla být pravda. Považovala jsem mámou vyřčenou větu v tento okamžik za jeden ze svých největších úspěchů svého života. Upřímně řečeno, sama jsem chvíli nevěřila, že něco takového byla schopna máma před tatou, a tak rozhodně, říct.

Jistě k jejímu vnitřnímu rozhodnutí přispěla další z padajících epizodek, kdy při vykopávání brambor se vyvalila na obrubník a narazila si pro změnu jednu část své hýždě. Cca před dvěmi týdny. Toto mi prozradila až v zásadní den, kdy veřejně, jasně a rozhodně vyslovila svůj vztah k další existenci ziymioków na zogrodzie.

Je to doslova pár dní, kdy mě napadla spásná myšlenka. To jsem ještě netušila, že má máma otázku brambor už vnitřně vyřešenou. Přece, když na místě, kde se vždy sázely brambory posadím levandule, už tam nebude moci příští rok nikdo sázet brambory. Prostě a jednoduše, už nebude prostor. S tím se mi spustil tvůrčí proces a kreativní myšlení bylo na pochodu. Stačil jen krůček od myšlení k činu. A co se týče toho, tak v tomto oboru často překvapuji i sama sebe.

V sobotu jsme společně se svým synovcem Markem posázeli levandule a nějaké trvalky. Marek vykopal tři pásy brambor. A když jsem ho viděla, jak se s tím pere, vůbec nechápu jak to ta máma s tou kopačkou tam kutí.  

U levandule to samozřejmě nezůstane. Zrodila se vize, že v místě bramborového pekla vyroste postupně bylinkový ráj a navíc, že si experimentálně zaseju len setý přadný.

Jak to všechno dopadne? 

"Co vím, to nepovím.
Snad, že je to tajemstvím."

Doslov

Počítá se s tím, že nějaký ten brambor někde mezi heřmánkem či jinou bylinou, dost možná ve svém příštím vegetativním období, vyrazí na povrch země. Ovšem pokud to bude v králoství lnu ... "To ni". To zasáhne hrubá síla a půjde nemilosrdně ven,hihi ...