Už to začalo aneb jak jsem trhala len
Možná tomu nebudete věřit, ale den, tj pátek 23.července, kdy jsem trhala len byl pro mě hodně těžký. Nevím zda-li je to drsností lnu, jako takového, jeho zpracováváním nebo tím co žiji v poslední době, nebo snad celý život .... Ale zřejmě
"vše hezky a opět pěkně do sebe zapadá".
V každém případě, když jsem vytrhávala len z poloviny mého prvního lněného políčka (bo navíc jsem už neměla energii) a navazovala snopky, vždy z jedné hrsti, začala jsem se cítit hodně mizerně. A to až tak, že v závěru trhání a vázání mi už tekly slzy po tváři.
Odjížděla jsem z rodné vesnice a rodného domu v pláči. Věděla jsem, že musím domů, do Pražma, i když mě tam nikdo nečeká s otevřenou náručí, ba naopak. Přesto jsem tady moc ráda. Přese všechny útrpnosti, které vnímám, svůj byt a zahrádku opravdu mám moc ráda. Miluji všechny své nově zasazené růže, keříčky i voňavého jasmínu, jenž mě letos obdaroval nádhernými květy, záhonek levandulí, kterým se neskutečně daří, rozbujelé maliny, které jsou sladké a každé ráno mi poskytnou lahodu, po třech sezónách nádherně rostlý motýlovník spolu s motýli, kteří mě těší svou přítomností. Dokonce na jednom z obrázku vidíte jednoho, který slétl na lněné plátno po babičce, usedl a roztáhl křídla. A jak si tam hověl, panečku. To ten klid, který se kolem od lnu, lněných hlaviček a šustivého zvuku a tiché činnosti člověka rozprostíral, přivábil ho blíž k lidské bytosti. Snad potěšit.
ANO, včera, i když to vypadalo zprvu, že budu mít špunty v uších celé odpoledne ...
"stal se zázrak."
Byla jen Eilinka na seně, flóra na zahrádce, motýli a včelky a já. Jo, vidíte málem bych zapomněla ještě myška, možná dvě, nevím. Prostě tady ke mě chodí, cupitají mezi lodyhami květů a listů, něco dlabají, protože slyším ten typický myší zvuk chroustání.
Snopky jsem ještě trochu sušila, rozvěšovala po magické stavbě, brance, všude možně, kde mě to napadlo. Ještě v pátek jsem si pořídila dřevěné tenké tyčky. Jak se krásně hodí na zavěšení snopků, že ... to mě pak moc těší. S každým zavěšením dalších a dalších snopků mi bylo lépe. I když neverbální signály ze strany některých lidí v místě, kde bydlím nejsou příjemné (ba ani slovní či citoslovní narážky).
"JSEM PROSTĚ JINÁ."
Holt družovat jsem se nikdy moc nedružovala, nedružuji ani družovat zřejmě nebudu. Zde v tomto místě bydliště jsem si potvrdila, že nejsem komunitní typ. I to jsem JÁ. Mám ráda své království. Když mám prostor a možnost tak stavím a sázím a tvořím a maluji a buduji celou svou bytostí, celým svým srdcem, ať je to třeba i v samotném PEKLE.
Len jsem odsemenila a několik snopků ještě včera ponořila do sudu s dešťovou vodou a zatížila. Ovšem dnes kolem třetí ráno se začal nějak zvedat vítr. Nelenila jsem, "bo" se mi chtělo, co budu ležet v posteli, když všichni spí a je úžasný klid. Odsemenila jsem ještě další část snopků. Na chvíli jsem si také zdřímla ve své houpací síti, kterou mám zavěšenou v pergole. Porozkládala snopky na trávu, protože vypadalo, že možná matka Příroda je v mé blízkosti stejně jako já s ní. Už nevím kolik bylo hodin, ale opravdu začalo lehce poprchávat, řekla bych, že to bylo přesně ono močení, co len potřebuje. Vyndala jsem snopky i ze sudu.
Teď už jen stačí občas obracet ležící snopky. Údajně dva týdny. Vyzkoušíme uvidíme podle počasí. Když tak je znovu ponořím do sudu. V sudu by to mělo trvat tak pět dní. Taky záleží na teplotě vody. Pazdeří by mělo jít snadno oddělit od vlákna, které je uvnitř stonku. V této fázi jsem zatím obyčejný teoretik.
I to zda-li se bude vlákno trhat nebo ne, je pro mě v tuto chvíli velkou neznámou. Záleží totiž nejen na polámaní, ale hlavně na tzv. prohnití stonku, když je moc prohnilé vlákno se údajně trhá, a to se pak zcela logicky nedá spříst.
Jako už mnoho předešlého i toto je moje první další řemeslná zkušenost.
Ještě není všem dnům konec. Na druhé části políčka mě čeká "pár" lněných hlaviček. Některé hlavičky z první várky by ještě potřebovaly sluníčko na dozrání.